Těhotná samice žraloka obrovského u Darwinova ostrova na Galapágách. V roce 2014 zpozorovali členové projektu “Galapagos Whale Shark Project” u Darwinova ostrova 27 žraloků obrovských, výlučně samic. S výjímkou jediné byly všechny těhotné.

Fotografie © 2011 Josef Litt

O žralokovi obrovském, největší rybě na planetě, víme velice málo.

Žraloci obrovští, někdy nazýváni žraloci velrybí, jsou největší rybou na světě. Dorůstají až dvacetimetrové délky – jsou delší než kuželkářská dráha a téměř tak velcí jako železniční vagón. Nevíme jak rychle rostou ani jakého se dožívají věku. Věrohodné odhady hovoří o více než sto letech.

Co mají společného velrybáci s atomovkou?

Vědci určují věk žraloků tak, že spočítají letokruhy na obratlích jejich páteře. Tato metoda poskytuje spolehlivé výsledky u mladých jedinců. Na určení věku staršího jedince je ale třeba atomová bomba. Atomové pokusy prováděné v padesátých a šedesátých letech minulého století zvýšily množství radioaktivního uhlíku v atmosféře. Radioaktivní materiál napadal do oceánu a zanechal otisk na povrchu obratlů žraloků obrovských. Dnes tento otisk pomáhá při určování věku starších jedinců.

Mládě žraloka obrovského Tohoto žraločího dorostence jsme potkali na mělké plošině pod Darwinovým obloukem na Galapágách.

Fotografie © 2011 Josef Litt

Na co je třeba Hubbleův vesmírný dalekohled?

Parafrázujíc Douglase Adamse ve Stopařově průvodci po galaxii: “Velrybáci jsou velcí. Fakt velcí. Nevěřili byste, jak nesmírně neuvěřitelně kolosálně obrovští jsou.”

Z této ne zcela vážné perspektivy není překvapením že vědci používají Hubbleův vesmírný dalekohled aby identifikovali jednotlivé žraloky. Skvrny za jejich žábrami tvoří kresbu stejně jedinečnou jako otisk prstů. Jason Holmberg, spoluzakladatel WildMe.org, adaptoval algoritmus používaný NASA, pomáhající dalekohledu rozeznávat a porovnávat obrazové vzory. Díky tomu každý, kdo vyfotografoval žraloka velrybího kdekoli na světě, může nahrát jeho fotografii do Wildbook for Whale Sharks. Téměř 8 000 lidí identifikovalo více než 10 000 žraloků velrybích během bezmála 60 000 pozorování. Takto získaná data dávají vědcům informace o poloze a pohybech těchto rozvážných obrů. Doufejme, že vědecké poznatky povedou k odpovídající ochraně tohoto druhu.

Fotografie © 2011 Josef Litt

Hodnota žraloka velrybího

IUCN zařadilo v roce 2016 žraloky velrybí do své Červené knihy jako ohrožený druh. Důvodem je poptávka po žraločích ploutvích v Asii a také po mase verlybáků, kterému se často říká “žraločí tofu”. Přes jejich velikost žraloci velrybí často končí jako vedlejší úlovek. Od začátku roku 2017 se jim dostává ochrany jako migrujícímu druhu ve vice než 125 zemích. Výzkum z roku 2004 odhaduje hodnotu populace žraloků velrybích na 47,5 miliónu amerických dolarů za rok – číslo, které je dnes bezesporu mnohem vyšší. Doufejme že si vlády uvědomí význam tohoto druhu a zavedou opatření, které přislíbily k jeho ochraně.

Fotografie © 2016 Josef Litt

Rodné místo žraloků velrybích

Účastníci projektu Galapagos Whale Shark Project v roce 2014 pozorovali v okolí ostrova Darwin na Galapágách 27 velrybáků, bez výjímky samice, až na jednu těhotné – zdá se že se jedná o typickou situaci, potvrzenou mnoha turisty. Jonathan R. Green, vedoucí projektu Galapagos Whale Shark Project, pracuje na důkazech hypotézy, že oceán okolo Darwinova ostrova slouží jako porodnice a mateřská školka pro malé velrybáky. Nicméně, nikdo nikdy neviděl velrybáka při rozmnožovacím aktu nebo při porodu.

Místní rybáři spekulují o důvodech, proč se dospělí samci velrybáků Galapágám vyhýbají. Do těchto vod se jejich mnohem menší bratranci, žraloci hedvábní, stahují za potravou. Jejich oblíbenou potravou jsou štítovci lodní. Napadený štítovec se často schovává mezi samčí pterygopody, část břišních ploutví přeměněné na kopulační orgány. Rozdivočení žralovi hedvábní těžko rozliší lodivoda od pterygopodu. Není divu, že se nebozí žraloci obrovští obávají o své nejcitlivější místo, a tak se Galapágám za každou cenu vyhýbají. Zajímalo by mě, zda je na této domněnce alespoň trochu pravdy.

Fotografie Simon Pierce https://www.simonjpierce.com.

Těžko uvěřitelná historka na konec

Případy, kdy byli žralovi obrovští pozorováni při krmení na Galapágách, se dají spočítat na prstech jedné ruky. A tak následující příběh patří spíše do říše potápěčských bájí a pověstí.

Stejně jako u každého zvířete na Galapágách, a mělo by to být zvykem a pravidlem všude na světě, dotýkat se žraloků obrovských je přísně zakázáno. Před časem, řekněme před dvaceti lety, to však nebylo dodržovaným pravidlem. Podle místní legendy, jeden z průvodců přezdívaný Zorro Plateado, neboli Stříbrná Liška, jezdíval na velrybácích a přidržoval se jejich hřbetní ploutve. Jako kdyby to nestačilo, doškrábal se prý od hřbetní ploutve až k velrybákově nosu a po hlavě se převalil do otevřené tlamy. Po té co zmizel ve velrybákově chřtánu, žralok jej po chvilce vyplivl zahaleného v mraku bublin, poněkud rozčepýřeného avšak bez úhony. Zvíře tato událost zdánlivě nevyvedla z klidu, pomalu se otočilo a odplavalo. Potápěčova výstroj mohla snadno žraloka poranit. Dnes je samozřejmě potápěčovo chování naprosto nepřístojné.

Byl jsem příjemně překvapen, když mě rodina Zorra Plateada kontaktovala v reakcio na tento příběh. Samozřejmě vítám informaci z první ruky více než nepotrvzené vyprávění od někoho jiného. Zorro odmítá příběh o jeho osobě a žraloku velrybím jako smyšlený a nepravdivý. Pravdou je, že Nadace Charlese Darwina mu věnovala plaketu za zásluhy při výuce ochrany životního prostředí. Hraje také důležitou roli v nadačním programu Shark Ambassadors.

Doufám, že budu mít brzy příležitost potkat Zorra osobně.

*Citát z knihy Litt, Josef, GALÁPAGOS. Mostly Underwater Books. Velká Británie, 2018.
Podobný příběh byl zmíněn v knize Johna Bantina, Neuvěřitelná potápěčská dobrodružství. Velká Británie: John Wiley & Sons Ltd, 2012.

Fotografie © 2017 Ivan Jiskra