Těším se, až za pár dní znovu pojedu na Galapágy. Doufám, že nám bude štěstí přát a potkáme se s tamní neobyčejnou zvířenou.
Zůstaňte na příjmu, nové obrázky budou brzy!
Mezitím se mrkněte na příběhy z ostrovů v mém blogu.
4.–13. Listopad 2019
Užijte si potápění nejvyšší světové úrovně s kladivouny a velrybími žraloky u ostrovů Darwin a Wolf, a také s mořskými leguány na Fernandině. To vše v doprovodu Josefa Litta. Sedm nocí na palubě jachty ekonomické třídy, Pingüino Explorer. Obsahuje let z Prahy, Vídně nebo Mnichova.
Cena: 135,000 Kč
Těhotná samice žraloka obrovského u Darwinova ostrova na Galapágách. V roce 2014 zpozorovali členové projektu “Galapagos Whale Shark Project” u Darwinova ostrova 27 žraloků obrovských, výlučně samic. S výjímkou jediné byly všechny těhotné.
Fotografie © 2011 Josef Litt
O žralokovi obrovském, největší rybě na planetě, víme velice málo.
Žraloci obrovští, někdy nazýváni žraloci velrybí, jsou největší rybou na světě. Dorůstají až dvacetimetrové délky – jsou delší než kuželkářská dráha a téměř tak velcí jako železniční vagón. Nevíme jak rychle rostou ani jakého se dožívají věku. Věrohodné odhady hovoří o více než sto letech.
Vědci určují věk žraloků tak, že spočítají letokruhy na obratlích jejich páteře. Tato metoda poskytuje spolehlivé výsledky u mladých jedinců. Na určení věku staršího jedince je ale třeba atomová bomba. Atomové pokusy prováděné v padesátých a šedesátých letech minulého století zvýšily množství radioaktivního uhlíku v atmosféře. Radioaktivní materiál napadal do oceánu a zanechal otisk na povrchu obratlů žraloků obrovských. Dnes tento otisk pomáhá při určování věku starších jedinců.
Mládě žraloka obrovského Tohoto žraločího dorostence jsme potkali na mělké plošině pod Darwinovým obloukem na Galapágách.
Fotografie © 2011 Josef Litt
Fotografie © 2011 Josef Litt
Parafrázujíc Douglase Adamse ve Stopařově průvodci po galaxii: “Velrybáci jsou velcí. Fakt velcí. Nevěřili byste, jak nesmírně neuvěřitelně kolosálně obrovští jsou.”
Z této ne zcela vážné perspektivy není překvapením že vědci používají Hubbleův vesmírný dalekohled aby identifikovali jednotlivé žraloky. Skvrny za jejich žábrami tvoří kresbu stejně jedinečnou jako otisk prstů. Jason Holmberg, spoluzakladatel WildMe.org, adaptoval algoritmus používaný NASA, pomáhající dalekohledu rozeznávat a porovnávat obrazové vzory. Díky tomu každý, kdo vyfotografoval žraloka velrybího kdekoli na světě, může nahrát jeho fotografii do Wildbook for Whale Sharks. Téměř 8 000 lidí identifikovalo více než 10 000 žraloků velrybích během bezmála 60 000 pozorování. Takto získaná data dávají vědcům informace o poloze a pohybech těchto rozvážných obrů. Doufejme, že vědecké poznatky povedou k odpovídající ochraně tohoto druhu.
“Velrybáci jsou velcí. Fakt velcí. Nevěřili byste, jak nesmírně neuvěřitelně kolosálně obrovští jsou.”
Fotografie © 2011 Josef Litt
IUCN zařadilo v roce 2016 žraloky velrybí do své Červené knihy jako ohrožený druh. Důvodem je poptávka po žraločích ploutvích v Asii a také po mase verlybáků, kterému se často říká “žraločí tofu”. Přes jejich velikost žraloci velrybí často končí jako vedlejší úlovek. Od začátku roku 2017 se jim dostává ochrany jako migrujícímu druhu ve vice než 125 zemích. Výzkum z roku 2004 odhaduje hodnotu populace žraloků velrybích na 47,5 miliónu amerických dolarů za rok – číslo, které je dnes bezesporu mnohem vyšší. Doufejme že si vlády uvědomí význam tohoto druhu a zavedou opatření, které přislíbily k jeho ochraně.
Fotografie © 2016 Josef Litt
Fotografie © 2011 Josef Litt
Účastníci projektu Galapagos Whale Shark Project v roce 2014 pozorovali v okolí ostrova Darwin na Galapágách 27 velrybáků, bez výjímky samice, až na jednu těhotné – zdá se že se jedná o typickou situaci, potvrzenou mnoha turisty. Jonathan R. Green, vedoucí projektu Galapagos Whale Shark Project, pracuje na důkazech hypotézy, že oceán okolo Darwinova ostrova slouží jako porodnice a mateřská školka pro malé velrybáky. Nicméně, nikdo nikdy neviděl velrybáka při rozmnožovacím aktu nebo při porodu.
Místní rybáři spekulují o důvodech, proč se dospělí samci velrybáků Galapágám vyhýbají. Do těchto vod se jejich mnohem menší bratranci, žraloci hedvábní, stahují za potravou. Jejich oblíbenou potravou jsou štítovci lodní. Napadený štítovec se často schovává mezi samčí pterygopody, část břišních ploutví přeměněné na kopulační orgány. Rozdivočení žralovi hedvábní těžko rozliší lodivoda od pterygopodu. Není divu, že se nebozí žraloci obrovští obávají o své nejcitlivější místo, a tak se Galapágám za každou cenu vyhýbají. Zajímalo by mě, zda je na této domněnce alespoň trochu pravdy.
Fotografie Simon Pierce https://www.simonjpierce.com.
Neváhejte a kupte si průvodce GALÁPAGOS na Amazonu.
Případy, kdy byli žralovi obrovští pozorováni při krmení na Galapágách, se dají spočítat na prstech jedné ruky. A tak následující příběh patří spíše do říše potápěčských bájí a pověstí.
Stejně jako u každého zvířete na Galapágách, a mělo by to být zvykem a pravidlem všude na světě, dotýkat se žraloků obrovských je přísně zakázáno. Před časem, řekněme před dvaceti lety, to však nebylo dodržovaným pravidlem. Podle místní legendy, jeden z průvodců přezdívaný Zorro Plateado, neboli Stříbrná Liška, jezdíval na velrybácích a přidržoval se jejich hřbetní ploutve. Jako kdyby to nestačilo, doškrábal se prý od hřbetní ploutve až k velrybákově nosu a po hlavě se převalil do otevřené tlamy. Po té co zmizel ve velrybákově chřtánu, žralok jej po chvilce vyplivl zahaleného v mraku bublin, poněkud rozčepýřeného avšak bez úhony. Zvíře tato událost zdánlivě nevyvedla z klidu, pomalu se otočilo a odplavalo. Potápěčova výstroj mohla snadno žraloka poranit. Dnes je samozřejmě potápěčovo chování naprosto nepřístojné.
Byl jsem příjemně překvapen, když mě rodina Zorra Plateada kontaktovala v reakcio na tento příběh. Samozřejmě vítám informaci z první ruky více než nepotrvzené vyprávění od někoho jiného. Zorro odmítá příběh o jeho osobě a žraloku velrybím jako smyšlený a nepravdivý. Pravdou je, že Nadace Charlese Darwina mu věnovala plaketu za zásluhy při výuce ochrany životního prostředí. Hraje také důležitou roli v nadačním programu Shark Ambassadors.
Doufám, že budu mít brzy příležitost potkat Zorra osobně.
*Citát z knihy Litt, Josef, GALÁPAGOS. Mostly Underwater Books. Velká Británie, 2018.
Podobný příběh byl zmíněn v knize Johna Bantina, Neuvěřitelná potápěčská dobrodružství. Velká Británie: John Wiley & Sons Ltd, 2012.
Fotografie © 2017 Ivan Jiskra
Těším se, až za pár dní znovu pojedu na Galapágy. Doufám, že nám bude štěstí přát a potkáme se s tamní neobyčejnou zvířenou.
Žralokům obrovským se dostává stále více pozornosti vědců a veřejnosti. Výsledkem jsou nové poznatky a objevy, ve kterých hrají Galapágy významnou roli.
Fotografie z mnoha cest Josefa Litta na ostrovy Galapágy. Většina snímků, ať už pod vodou nebo na souši, nebyla nikde jinde publikována.
Různorodé podmořské prostředí v různých částech souostroví nabízí úžasná setkání s galapážskou faunou a flórou v teplých i studených vodách.
Noc se usadila na ostrově Wolf na Galapágách. Zuby mi drkotají a já nemůžu nic dělat, když se celé mé tělo třese v černočerné podmořské tmě. Písečné dno třicet metrů pod hladinou je prázdné jako plážová lehátka v Grónsku. Můžete předstírat, že jste tuleň. Ale ve vodě o teplotě 13 °C, což je podle mého otupělého názoru těsně nad bodem mrazu, vám to nepomůže. Rád bych seděl v lodním salónku s horkým čajem v ruce. Ale já jsem tady dole studený jako zmrzlý sleď a moje lampa bliká při hledání nepolapitelného chřestivce Darwinova, Ogcocephalus darwini, svérázného zástupce zvláštní galapážské fauny.
Kniha, kterou píšu o Galapágách, by bez fotografie netopýřích ryb naprosto selhala. A během příštích patnácti minut mi dojde vzduch. Ale počkejte! Na písku přede mnou se právě něco pohnulo!
Fotografie © 2011 Josef Litt
Co vidíte při pohledu na chřestivce? Představuji si svou babičku po těžké noci. Večer, kdy se sama nalíčila – bez zrcadla a s myšlenkou na masové vymírání. Nebyla ochránkyní přírody, ale její laskavá ruka pomohla mnoha nešťastným hospodářským zvířatům postavit se na nohy. Když nepomohla její ruka, pomohly její barvité nadávky.
Chřestivci žijící u dna se více plazí než plavou a k chůzi používají modifikované prsní ploutve. Když je vyrušíte, plavou komickým kymácivým pohybem. Ačkoli vypadá podivně, je tento druh pro člověka neškodný – na rozdíl od mé babičky. Chřestivci k nalákání kořisti používají zvláštní část těla zvanou illicium, která se jim vysouvá nad hlavu. Domnívám se, že tento druh je také důkazem toho, že voda nejprve absorbuje červenou barvu. Jinak by tato ukázka galapážské fauny zemřela hlady, protože k této hladové, zářivě červené tlamě by se nepřiblížila žádná sebemrskačská ryba.
“Představuji si babičku po těžké noci. Noc, kdy se líčila sama – bez zrcadla a při přemýšlení o masovém vymírání.”
Fotografie © 2016 Josef Litt
Ještě tma, jen malé vlnky šplouchají o sopečnou skálu Punta Vicente Roca na ostrově Isabela. Tichým hlasem opakujeme pravidla pro setkání s měsíčníkem Mola alexandrini: Počkejte, až měsíčník připluje k čisticí stanici poblíž plošiny v hloubce 30 m. Dokud nezačne čištění, nepoužívejte k fotografování blesky.
Na západní straně ostrova Isabela se zvedá chladný Cromwellův oceánský proud, který z hlubin přináší výživu pro celý potravní řetězec ryb a mořských živočichů. Punta Vicente Roca proto překypuje životem a dokonce zde žije kolonie tučňáků galapážských Spheniscus mendiculus. Zmínil jsem se, že Cromwellův proud je studený? No, je to tučňáčí zima!
Harlekýn vlnkovaný. Tito nádherní pyskouni jsou často k vidění v Punta Vicente Roca.
Fotografie © 2016 Josef Litt
Sestupujeme do hloubky 30 m a čekáme, až se měsíčníci objeví z hlubin. Viditelnost je špatná, možná pět nebo šest metrů. Svítá a slunce není vidět. Hloubka a zima rychle ubíjejí naše odhodlání. Po dvaceti minutách nečinného čekání začínají kamarádi jeden po druhém vyplouvat na hladinu, buď kvůli podchlazení, nebo jim dochází vzduch. Ale já zůstávám na místě.
Najednou dvě skvrny pod námi získají tmavší odstín modrozelené. Dva měsíčníci se přiblíží k čisticí stanici a nechají pyskouny mexické provést svou čisticí povinnost a vybrat z jejich kůže parazity.
Ne, nedrželi jsme se pravidel. Vzrušení, prochladlí a omámení dusíkem jsme nepočkali, až se měsíčníci usadí, a spustili jsme své blesky příliš brzy. Obě zvířata během několika vteřin zmizela. Z tohoto setkání s tímto nepolapitelným exemplářem galapážské fauny zbyl pouze jediný použitelný snímek.
Fotografie © 2016 Josef Litt
Psaní dobře ilustrované knihy o Galapágách mě několikrát zavedlo na ostrovy. Dvakrát jsem cestoval, abych fotografoval podmořské scenérie a faunu severních ostrovů, Darwinova a Wolfova. Jindy jsem během dvoutýdenní cesty navštívil třináct ostrovů. Každou cestu bych doporučil prodloužit o pobyt na jednom z hlavních ostrovů, Santa Cruz nebo San Cristóbal. Obě nabízejí spoustu příležitostí ke šnorchlování a pozorování galapážské fauny.
Galapágy nabízejí jednu lekci. Přestože leží na rovníku, jejich jedinečné podnebí znamená, že je zde zima častěji, než by bylo žádoucí.
Prozatím mě omluvte, prosím. Již částečně rozmrazený, musím se jít omluvit babičce.
4.–13. Listopad 2019
Užijte si potápění nejvyšší světové úrovně s kladivouny a velrybími žraloky u ostrovů Darwin a Wolf, a také s mořskými leguány na Fernandině. To vše v doprovodu Josefa Litta. Sedm nocí na palubě jachty ekonomické třídy, Pingüino Explorer. Obsahuje let z Prahy, Vídně nebo Mnichova.
Cena: 135,000 Kč
Přihlašte se na můj e-mailový seznam a dozvíte se novinky o mých knihách, fotografiích a výpravách jako první.